Záchrana vodáctví v Čechách, aneb nejhorší akce které jsem se kdy nezúčastnil.

Vše začalo dříve než to začalo a to oznámením na našem webu. Oznámení bylo o tom že v pátek se sjíždí řeka Jihlava. Ač je za normálních okolností nesjízdná tak že to tentokrát půjde. Velmi mě zamrzelo že polykám spousty prášků a že se nemůžu zúčastnit. Proto jsem se tedy nabídl že vodáky alespoň přijedu na první a poslední večer akce navštívit do míst, kde budou nocovat. Domluva zněla že se mi ozvou. Když nadešel očekávaný pátek a já napsal maturitní sloh, těšil jsem se na večer za vodáky. Telefon se mi však rozezvonil již o půl páté. Říkám si divné, když měli jet asi ve tři. Tak ho zvednu a dozvídám se že jsou v Dolní Cerekvi vůbec nevědí kde jsou lodě… Tak jsme se zasmáli že budou nocovat nejspíš ve Dvorcích.

Znovu se telefon rozezněl asi v devět večer. Prý ať se za nimi už stavím, že jsou u Rantířova v Rounku na nějaké chatě. Ale ať prý ve Dvorcích vyzvednu dva vodáky kteří se tam udělali a jelikož je tma už asi dál nepojedou. Dobrá říkám si, vezmu je. Následně se dozvídám že vezmu i loď… Nasazuji za na svou škodu 120 zahrádku a přitom mi volá jeden z vodáků. Prý kde jsem, že na mě čekají a je jim zima… Snažil se mi vysvětlit kde jsou. Další telefonát jsem měl s Aloisem. Alois následně vyrazil hledat vodáky svým vozem.

Dorazil jsem ke Dvorcům. Bloudím mezi chatami, troubím pískám. Z telefonu se dozvídám, prý už si u nás blízko, musíš najít cestu, vede od nás do lesa. Říkám si, to je informace! Až na to že všechny cesty končili u lesa… Volám Aloise a sprostě mu nadávám, že když to má od domu vzdušnou čarou 100 metrů, tak že by to tam mohl alespoň trochu znát. Prej kam se nedá dostat se psem, tam to neznám… Bloudím a hledám cestu do lesa. Moje snaha je po chvíli odměněna. Naleznu cestu co vede do lesa! Sice do kopce a od řeky, ale je jediná! Jedu po ní a doufám že se stočí dolů k vodě. Pomalu se z cesty stává necesta. Moje Š120 však jede dál.

Náhle vyjíždím na loučku. Z loučky však vede cesta směrem dolů k řece. Nerozmýšlím se a jedu po ní. Po chvíli jsem na rozcestí. Opět odbočuji směrem k řece. Jedu, jedu, náhle se přede mnou cesta láme prudce dolů. To by nebylo tak strašné. Ale pod tím zlomem se kvalitní lesní cesta mění v bažinu. Jediné co mě napadlo že nesmím zpomalit, jinak tam uvíznu. Tak jsme tedy do té bažiny vlítl. Sice jsem slyšel jak cosi hrubě uhodilo do podvozku auta, ale dle změny zvuku motoru jsem zjistil že to nebylo do podvozku auta. Ano byl to výfuk.

Bažinou jsem projel jako blesk. Říkám si, hlavně tudy nejet zpátky. Náhle však cesta končila a nebyla se možnost otočit. Co se dalo dělat. Hodil jsem tam zpátečku, plyn přitlačil k podlaze a jel jsem do bažin… Bohužel jsem zůstal přesně vprostřed. Do předu a do zadu jsem se pohyboval tak 10 cm… No nic. Po 20 minutách jsem to vzdal. Volám Aloisovi že game over. Prej, najdu vodáky povídá a jedem tě vytlačit. Šel jsem tedy po cestě pořád za nosem až jsem našel státní silnici na Kostelec. Tam jsem čekal na Aloise. Čekání mi zpříjemnil milenecký pár v autě na protější straně silnice… (v té tmě oslněn auty jsem přemýšlel co je to za zvíře, když jsem se rozkoukal, uviděl jsem auto a bylo mi jasné, co je to za zvíře).

Za chvíli, asi po hodině pro mě přijeli. Došli jsme k autu a vytlačili mě do míst kde končila cesta. Ať se to zdálo nemožné tak jsem se tam otočil. Prohlídli jsme terén. Pochválil jsme se jak jsem to tam pěkně rozryl. Ano, nádhera. Dle stupně rozrytí jsem měl poslední šanci to projet, pak už v cestě nezbude nerozrytý kousek. Adrenalin v krvi stoupal. Usedl jsem za volant, zařadil jedničku, stiskl plyn. Kola podhrábly a já vyrazil kupředu do bažin. Bažiny jsem proplul statečně, ozvala se zase ona rána a já se vyhoupl i s vozem na onen zrádný zlom. Hurá! Zaradoval jsem se!

Poté jsme se mohli vydat pro loď. V lodi byla díra jako vrata. Složili jsme ji tedy u Aloisů na dvoře, že nemá cenu ji nikam vozit, když je nepoužitelná. Všichni jsme se následně přesunuli do Rantířova do hospody kde bylo veselo až do pozdních hodin. Když nás tam vyhodili, šlo se a jelo se do Rounku na tu chatu. Do mého už dost poničeného ghetocaru se nacpalo pár ožralců a na závěr ožralec Alois napříč přes ně. Cesta k chatě nebyla moc kvalitní, ale rozesmívalo mě jak při každém drncnutí uhodila Aloisova hlava do skla… Domů jsem se dostal kolem třetí unavenej, špinavej a střízlivej. Už nikdy více se neúčastním jako neúčastník podobné akce!