Kolem řeky Oslavky
Nápad vyrazit a projít si řeku Oslavu přišel do mé mysli již před rokem. Ale jak už to s dobrými nápady bývá, než se realizují, někdy to chvíli trvá. Konečně nastal vytoužený den. Byl tu pátek. Akce na kterou jsme se domlouvali již několik dní se rychle blížila. A stejně jak rychle se bížil odjezd vlaku, chodily zprávy od kamarádu, kteří slíbili účast. Zprávy plné nesmyslných výmluv. Ovšem po přepočítání počtu účastníku před nákupem lístků na vlak, jsme si uvědomili, že je nás vlastně optimální počet. A mohlo se vyrazit.
První překvapení nás čekalo již na vlakáči v Jihlavě. Vlak jel téměř přesně, a ještě jel na opačnou stranu než mi radil můj orientační smysl. Znamení že jsem moc střízlivej, a zároveň 
signál našťouchnout litránek ořechovky a otevřít plzínku. Z okýnka vlaku vystrkovali ruce nějací dva idioti, až později jsme si všimli, že jsou to naši dva kamarádi, jež vyrazili o pár stanic dříve. Ale díky nim jsme nastoupili do správného vlaku. (kdo mě zná, ví, že mám zásadní problém s hromadnou dopravou, řády a značením směrů - celé je to dané tím, že jsem celý život říkal v autobuse pouze - poloviční Jihlava nebo poloviční Dušejov) Cesta nám ubýhala velice příjemně. Nesmím zapomenout zmínt spolucestujícího, který jel z Plzně do Okříšek na kalbu, a tvrdil, že nikdy z Plzně nikam nejel. V cílové stanici v Náměšti nad Oslavou na nás čekali poslední dva účastníci zájezdu. Ti si nás vyfotili a mohlo se jít
Vyrazili jsme po červené. Za družného hovoru jsme šli až se setmělo. Poté jsme si vybrali nejsušší část lesa, kde jsme se utábořili. Rozbili jsme stany, vybalili repelenty, připravili ohniště a zásobu dřeva. A mohlo se jít na to. Kdo měl žížeň pil a kdo měl hlad tak jedl. Někdo vydržel déle, někdo zase méně. Důležité bylo, že se na konec každý octl ve stanu či žďáráku.
Poté přišlo ráno. Bylo to zasRáno, protože se muselo zas vstávat. Pomalu jsme nasnídali, spálili jsme zbytek dřeva. Na závěr jsme uklidili ohniště a své věci. Mohlo se vyrazit. Cesta byla dlouhá, sluníčko svítilo, dělala se žížeň. Celou cestu jsme se těšili na nějaké pohostinské zařízení... Údolí řeky Oslavky skýtalo nesčetně krásných míst ke koukání, a nesčetně míst k odpočinku. Za zmínku stojí panoramata, totemy, kameny v řece a zdechlá liška. Trvalo nám dlouho, než nám došlo, že pohostinství bude skutečně až v cíli a to pouze možná...
Protože jsme po celou cestu udržovali celkem ostré pochodové tempo, do cíle jsem dorazili celkem brzo. Našim cílem byl lesní domeček - Kantýna. Kantýna je lesní domeček plný piva a jiných pochutin. Bohužel tam točí pouze hnusné až odporné starobrno. Ale to nám bylo celkem jedno. Žížeň byla neskutečná... Pan hostinský byl zprvu velmi nepříjemný, ale jen co zjistil že jsme velice dobří zákazníci, otočil. Holt, nejsme nějací mastňáci, jsme řádní píči. Zdenču začalo cestou silně bolet koleno, tak si dala jen pár piv. Nemohla víc, polkla si ibalgin.
Když už děvčata naznaly, že je čas jít, pánům se moc nechtělo. Ale protože po obloze lítaly divný černý věci, které jsme viděli za celý den poprvé, museli i pánové uznat, že je čas jít. Koupili jsme si tedy petlahve 
do zásoby a šlo se. Když jsme vylezli ohromnej krpál, již bylo vidět, že je čas se ubytovat... Postavili jsme tedy stany a vyhlíželi déšť. Ten přišel posléze. Zalezlo se do stanů a šlo se spát...
Ráno Začal Štolbikus šmírovat jelena, a jen co ho vyplašil, šel udělat oheň. Na ohni jsme si udělali večerní polévku a pomalu se mohlo vyrazit. Tempo bylo zběsilé, potřebovali jsme stihnout vlak. Já cestou dopíjel petlahve s pivem všem kamarádům co mueli řídit nebo jít do práce... Cesta utekla, až na ohromný krpály, velice příjemně. Já jsem neustále hovořil a všichni mě museli poslouchat... Před odjezdem vlaku jsme si dali jídlo za lidovou cenu a pak už jsme museli...
Fotky:
- 14411x přečteno
Přidat komentář