Povídka: CB a tajemno

Povídka byla napsána samozřejmě mnou, nesnaží se být vtipná ani chytřejší než čtenář, pouze mě napadla a když jsem ji napsal tak si říkám že třeba někoho potěší. Jestli se někdo dočte až do konce, může objektivní kritiku či snad dokonce chválu vyjádřit v komentářích. Kdo ji chce pouze bezdůvodně či odůvodněle hanit, ten se do komentářů vyjádřit nemůže, jinak bych z toho byl smutný. Nehaňte ji ani ze srandy protože nemám smysl pro humor. Nyní dost rad a instrukcí, můžete se dát do čtení...

Rok ve kterém se vše odehrává, nebyl pro radioamatéry a lovce spojení přes obyčejné CB moc šťastný. Slunce bylo zrovna na vrcholu své aktivity a všechna pásma byla dlouho do noci rušena vším možným, počínaje zahraničními stanicemi, až po všemožné atmosferické poruchy.

Vše začalo jednoho dusného sobotního letního večera. Parta veselých kluků, kteří si hrdě říkali expedice Koruna zrovna na kopci vysokém téměř 900 metrů nad mořem, vybalovala svoje CB vybavení. Ano, ještě měli spousty práce než rušení opadne a oni budou moci začít dělat spojení po celé České republice. Ještě museli zatlouci kolíky, postavět stožáry, natáhnout lana atd. Aby se schladili po celodenním pařáku otevřeli si dokonce svoje nachlazená piva z domova. Až na odporně kousající komáry a podobné noční havěti, mohli mít radost ze zatím vydařeného stavění.

Netrvalo dlouho a vše bylo postaveno, zadrátováno a stanice zapnuta. Konečně si celí upocení mohli dát cigaretu, aby odehanli ty všudypřítomné muší muňky. Do vysílání měli spousty času, ještě bylo trochu světlo a stanice ukazovala rušení téměř za plno.

„To snad není možný! Jestli se nám dnes podaří udělat víc, jak deset tisíc bodů, tak asi sním anténu. Tímhle tempem můžem začít vysílat o půlnoci a i to jistě bude ještě rušení.“ prohlásil Jára „To nevadí, hlavně že není bouřka. Podle toho dusna jsem si myslel, že do večera přijde. To by jsme neudělali ani bod.“ oponoval Karel. Na to však už musel prohlásit Otakar: „Hele, nechcete jít debatovat někam kousek dál? Já se tady snažím sbalit Natašu.“ Hele Oťas, neni to Nataša a ty neumíš rusky, pojď radši s náma dolů pod kopec. Dáme si ještě rychlou koupel, než to spustíme pěkně zvostra.“, zasmál se Karel. „Nojó, to já půjdu rád, ale ta Nataša, to musí bejt ženská, to poznáš už podle hlasu, jak má veliký kozy.“ odvětil Ota a Karel musel reagovat s úsměvem: „Kdepak Oťas, vzhledem k tomu že sedí někde v centrále taxislužby, a celej den pojídá boršč, musí vážit asi tak 130kg. I když s poprsím máš jistě pravdu, to má až po kolena.“ Oťas si konečně, sice zklamaně, vzal ručník a všichni tři svorně odcházeli k Hradnímu rybníku. Oťas stále s myšlenkou na Natašu.

Koupání se jim celkem líbilo, bylo to osvěžující po dlouhém dni. Vraceli se již téměř za tmy. Když vylezli zpoza lesa, který obklopoval rybník, něco se jim nezdálo. Nad kopcem něco slabě světélkovalo. Jára začal rozvíjt svoje odborné dedukce, co to tak asi může být: „Kluci je to naprosto jasný. Buď nám zapálili krajský město a jsou to plameny odrážející se v kroutícím se horkém vzduchu, nebo jsme svědky v našich končinách celkem neobvyklého úkazu: polární záře. Zdá se mi celkem nepravděpodobné, aby hořelo naše město, tak to musí být polární záře.“ Jára s Karlem se na tom shodli, jen Ota pořád tvrdil, že si asi Nataša kdesi v rusku pořídila nějakej megawatovej zesilovač, aby ji pořádně slyšel. A že prostě ionizuje vzduch mezi Ruskem a Českou republikou.

Po příchodu na kopec, poté co si otevřeli nová piva a nastartovali svoje laptopy, usedli okolo stanice a začali i přes stále ještě vysoké rušení, vysílat. Spojení se moc nedařila. Karel byl za chvíli celkem otrávený a se slovy: „Dobře tě vidím ale špatně tě slyším, podmínky fakt na dvě věci“, odcházel do auta pro novou krabičku svých oblíbených cigaret. V autě ji nemohl najít, nesvítí mu světýlko a ještě se bouchl hlavou o volant, když šátral pod sedačkou jestli tam nejsou. Sláva, zaradoval se, už jsem se lekl že vás nenajdu. Pojďte k tatínkovi. Pohodlně se usadil, ve svém voze a zapálil si. Koukal do krásné noci, kochal se polární září, poslouchal jak Oťas žvejká do vysílačky. Když něco spatřil. Ne to jistě nemůže být pravda! Vyskočil z auta a utíkal za klukama. Celou cestu křičel ať okamžitě odpojí stanici od antény. Ale když doběhl do stanu zjistil že je už pozdě.

Ve stanu stáli Jára s Oťasem, nevěřícně zírali na stanici ze které se ještě kouřilo. „Co to do prkený podlahy bylo?“ tázal se Jarda. „Hoši, pojďte se na to podívat, stanice už to má stejně za sebou!“ povídá Karel. Vylezli tedy před stan. Všichni tři nevěřícně zírali na anténu. Obláček polární záře jakoby obklopoval horní polovinu antény.

„No to snad ne!!“ začal po chvíli Jára nadávat a pokračoval: „Mojí nejlepší stanici odpálila polární záře. To mě nikdo neuvěří! A takovejch peněz! Se může stát jen nám!“ Odpovídá Oťas: „Kluci, jsem to chtěl vyfotit telefonem, a mě nejde ani telefon! Ukaž? Nojo! Mě taky ne! Můj taky nejde. Tak to je nejhorší portejbl v mém životě.“ Shodli se kluci. Chvíli o tom diskutovali až zalezli do stanu, že si dají pivo. Ve stanu zjistili že jim odešly i laptopy. Tak tam seděli a stěžovali si, co že je to za život.

Náhle zpozorovali, že je venku nějaké větší světlo. Vyšli opět před stan a koukali vzhůru. Polární záře, která prve obklopovala anténu, nyní jako by se spojila se září na nebi a zároveň se roztáhovala v jaký si tunel. Záře pořád měnila barvy a postupem času se na ní objevily snad všechny mylsitelné odstíny všech barev. Barvy začaly rotovat, jako by to bylo tornádo. Při tom se tunel stále rozšiřoval a pomalým tempem klesal. Jára si první duchaplně uvědomil, že to čeho jsou svědky asi není úplně normální. Začal tedy ustupovat k autům. Oba dva jeho kamarádi si ho všimli a začli couvat také. Naskákali rychle do auta. Jára za volant,otočil klíčkem, avšak ozval se typický zvuk startéru a to bylo vše. Zkusil to znovu a znovu. Stále nic. „Kašli na to, jedem mím!“ zařval Karel. Přestoupili tedy do druhého. Bohužel se ale opakovala ta samá situace, jako v autě Járy. Oťas zavelel: „Víte co kluci? Já utíkám pěšky.“ Vyskočili z auta, rozběhli se, ale postupně se zastavili. Záře se roztáhla natolik, že je obklopovala v obrovském okruhu.

Na všechny strany na které mohli pohlédnout, viděli pouze rotující barvy. Od země až kamsi k nebi. Neměli čas o tom nějak přemítat, ze zhora se blížilo něco velmi světlého. Čím blíž se to přiblížilo, tím podivněji se všichni tři cítili. Nakonec je to pohltilo a oni ztratili vědomí.

„Coto sakra? To je bolest, takle mě nebolela hlava ani když jsem slavil dvacítku?“ pomyslel si Karel. „Co jsem sakra včera pil? Jeli jsme na kopec, polární záře, kruci!“ Rozhédl se okolo a spatřil velkou, naprosto bílou kopuli, obrovská místnost. Na levo od něj leželi jeho dva kamarádi, stále ještě spali. Posadil se, rozhlížel se a přemýšlel, zda-li to není sen. Dal si facku, štípl se do tváře. Bolelo to. Tak to asi není sen, pomyslel si. Zkusil se postavit. Sice těžko, ale nohy ho unesly. Stále se cítil trochu omámen a ta bolest v hlavě! Pomalu přešel k nejbližšímu kamarádovi, kterým byl Oťas a říká si: „Co to má sakra na sobě? Já to mám sakra taky! Nějaká idiotská noční košile nebo co?“ Koukal na Oťase, vždyť on ani neleží! Jako by se vznášel! Zkusil pod něj sáhnout ale narazil na neviditelné cosi. Zkusil do toho kopnout. Že nemá boty si uvědomil až když ucítil bolest. Ihned si byl mnohem jistější, že nespí. Rozhodl se tedy kamaráda vzbudit. Zkusil Otou zatřást, křičel na něj, dokonce mu dal i facku. Nic spal. Živý byl, pohybovala se mu hruď od dýchání.

Přešel k dalšímu lůžku kde ležel jeho další kamarád. Byl na tom úplně stejně jak Oťas. Asi je nejvyšší čas nějak zjistit o co tady sakra jde! Začal místnost zkoumat. Došel až ke kulaté stěně a zkusil na ni sáhnout. Vůbec nic necítil. Ruka cice skrz stěnu neprošla ale jeho nervová zakončení nezaznamenala vůbec nic. Počal tedy místnost obcházet dokola. Jel rukou po stěně ale nenarazil ani na nejmenší náznak dveří či nějakého narušení stěny. Místnost obešl několikrát než to vzdal. Nyní začínal dostávat opravdový strach. To co se dělo vůbec nechápal. Kde to jsou? Proč? Kdo je sem zavřel? Zběsile kopal a tloukl do stěny, neboleloho to, řval, naprosto bez ozvěny...

Náhle zaslech hlas, který říká: „Uklidni se.“

„Proč bych se měl sakra uklidňovat? Okamžitě mě řekni co se děje!“ „Vše ti vysvětlím. Ale nejprve se posaď.“

„Kam si mám sednout? Vždyť tady vůbec nic není!“ A teprve teď si uvědomil, že hlas vlastně neslyší. Ve skutečnosti to vypadalo jako jeho vlastní myšlenky.

„Posaď se kam chceš. Jsi v místě, kde se ti vytvoří vše. Co potřebuješ, sice to tvoje oči nemohou spatřit, ale je to vždy tam, kde si to přeješ.“

Zkusil to, představoval, si že sedá na židli a opravdu! Na něco dosedl. „Tak sedím, už mi konečně řekněš o co jde?“ namítal Jára.

„Jistě, jsem archeolog. Mám za úkol studovat vše, i tebe a tvé přátele.“ zněla odpověď.

„To je snad nějaký nesmysl ne? Já se snad pomátl.“

„Ne není to nesmysla jsi naprosto normální, jinak by jsi zde nebyl. Přišel jsem z budoucnosti.

Mám za ůkol v různých dobách sledovat vývoj lidstva. V tvém chápání času jsem přišel z roku 5342...“

„Z budoucna? No to se snad může stát jen mě. Ale stále jsi mi neodpověděl? Co jsi zač? Že studujete v budoucnosti minulost chápu, ale proč se jen nedíváte? Nemůžete budoucnost narušit?“ podivoval se Jára.

„Postupně ti odpovím na všechny tvé dotazy. Já jsem v tvém slova smyslu vlastně počítač. I Když to není zcela přesné označení. Lidsto, jak se zdokonalovalo v technice, dělalo stále lepší a lepší počítače, mechanické časti a vůbec vše. Nejprve si začali nahrazovat živé orgány, pak končetiny, dokonce i mozky. Trvalo to stovky let. Na konec si začali sami vyrábět potomky. To jsem vlastně i já. Jednoho dne lidstvo zjistilo, že už jako rasa vlastně neexistuje. Všichni už byli stroje. Byli spokojení, dlouho. Žádné nemoce, smrt... Nic pro ně nebylo překážkou. Za další stovky let se zjistilo, že se všicni nudí. Řešení se našlo, když se našel způsob cestování časem. Tehdy jsem se narodil já. Můj úděl je cestovat časem, prohledat celé lidské bytí a najít nejlepší dobu...“ vysvětlil hlas.

„Ale co já? Proč tady jsem? A proč kamarádi?“ stále se dotazoval Jára. „Nyní, když jsi vzhůru a já s tebou hovořím, prozkoumávám tvoji mysl, zaznamenávám tvoje celoživotní prožitky. Za chvíli tě uspím a totéž zopakuji s tvými přáteli. A až projdu celou dobu, porovnám, kdy měli lidé nejvíc krásných prožitků. Poté si stvoříme dobový svět a lidská těla. Konečně budeme žít jako normální lidé.“

„Co bude s nama až to dokončíš?“

„Vrátím Vás na Zem... Nyní usínáš...“ ukončil rozhovor hlas.

Všechny tři ráno vzbudil strašlivý hyc ve stanu. Měli si hodně co povídat. Vše si pamatovali ale věrohodně to neznělo. Důkazem jim byla vyhořelá elektronika.

Kdo z nich se o tom někdy zkusil někomu zmínit, byl pro smích, proto to tedy nijak neřešili. Jen Karel to vzal za správný konec a napsal o tom povídku.