Kronika Václava Příplaty strany 10, 11, 12,

10.

 Nerozrthl, ale už si nebyl jistý co udělám podruhé. Na prdel jsem nosil ošatku na chleba, strčil jsem ji do kalhot a prně jsem neplakal, až ten trik prokoukl. Mě nenaučil nic, já procházel samýma seslíkama a tatínek říkával, že budu na chalupě a nebudu učitele Pokorného potřebovat. A když jsem vychodil školu obecnou, chodil jsem do zemědělské pokračovací v Částrově a chodil jsem s Marii Doškářovou ze Ctiboře. Ve škole jsme vedli různé války hlavně s moravskýma klukama, tích bylo na Moravě jako smetí a nás Perkařů málo, tak nám pomáhali vesničáci. Dostávali jsme dost a často na frak. Byli jako vosy, když útočili. V zimě u Kravkových měli ze sněhu hrad a čekali na nás až půjdem okolo nich, v hradě měli tolik nadělaných hrud, že se na nás sesypali než jsme udělali jednu, tři už jsme měli v zádech, na hubě... Přitom jsme museli postupovat po řadě dopředu, abychom protrhli jejich obranu a jak jsme jim obranu protrhli, byli na mizině s hroudama a museli je dělat taky. Na Perku jsme si taky hráli po různě. My mladší na četníky a zloděje a vždycky na Perku se prováděli různé hry jako špačka soutěžního, kdo ho dál odpálí, kuličky a jamka, fazole, na schovávanou. Marek měl flobertku - zbraň. Stříleli jsme s ní i do věže perkařské kaple, byli jsme kluci a holky jako celej. Vyvádělo se na stromech ovocných. Ovoce co bylo dobrý, to jsme vyzkoušeli. Krejčům před oky ze sednice byla dobrá meruňka, jak byli ve chlívě, hup na ní a rychle dolů, aby nás neviděli, vždycky někdo hlídal, chodili jsme na cizí třešně, honili nás majitelé, to bylo nejlepší, z toho jsme

měli velkou legraci.

K nám a k Joudlovům se chodilo na vařené brambory, měli jsme nejlepší. V každé chalupě bylo něco zvláštního pro nás, jako třebas u Hronů na půdě hráli jsme si s Hronovýma klukama, vidíme truhlu, zamčená, jak jí otevřít, co v ní je? Zvědavodst zesílila, běžel jsem domů k obědu, že se odpoledne sejdem a najdeme způsob, jak jí otevřít. Odpoledne jsem přiběhl a kluci už to montovali a koukají po tich trámech. Najednou Míla povídá, támhle je nějaký klíč, sundáme ho, ale jak na něj. Klacíkem se shodil a šup do truhly a skutečně pasoval. Pomalu otvíráme a hle, přikrytý papírem, zvědaví co pod ním vlastně je. Mezi tím na půdu někdo přišel, jenže my ho neviděli, jak jsme byli zabraní k té truhle a až odkrejem papír. Lekli jsme se, na vrchu čertovské šaty, vidle, mikulášské a andělské oblečení a najednou za našimi zády stojí oblečený čert a pořádně zabručel. Nevěděli jsme ani kde jsou schody, letěli jsme ze schodů po prdeli do Hronovýho kolníku a čekáme co bude dál. Za chvíli slyšíme, jak se někdo tak silně směje z půdy, tak jsem se si dodali odvahu, že se půjdem podívat na půdu a koukáme, tam u té truhly stojí teta, maminka Jendy a Míly, směje se na celé kolo a říká - nezranili jste se, jak jste letěli po tich schodech? Nic nám nebylo. Teta vyprávěla, když jsme odešli na oběd, došla jsem na půdu, vzala jedny šaty a masku a v kuchyni se oblékla a odešla na půdu a věřila jsem, že mě ze zvědavosti přehlédnete, že jsem vstoupila na půdu, jak jste byli zabraní do truhly. Šaty jsem si všichni vyzkoušeli a tu jsme od tety věděli, jak to vlastně je už jsme se oblíkali my do plášťů Mikulášů, čertů a andělů. U  Hronů se pekly různé perníčky, ořechy, fíky. 1 kus do sáčku, perníčků více a různé cukrovinky. Chodili jsme po Perku i do Častrova, po loukách k Votrubovi a nahorů ke kostelu, tam jsme potkali jiné, jako čerti se poprali, dárky Mikuláš podělil hodné a šli jsme domů a Častrovský nadíleli v kornoutách jen uhlí.
 

Chodili jsme na kopec. Často jsme pekli brambory, pojídali se solí a často mě posílali pro podmáslí a to se papalo. Brambory se vždy nakopali někomu na poli a zahrabaly se díry, aby nebylo vidět, že jsou vyhrabané. Často jsme vycházeli já, Jenda, Míla a Fanouš Marků na raky ke Hladovu, to je velký rybník u lesa Jíchovek u obce Veselá a pod hrází byl klikatý potok kamenitý. Na raky jak dělaný. Čistá voda, viděli jsme až na dno potoka a šli po potoku, ruce pustili dolů pod kameny a už lítali jak se vyhazovali na břeh. Co se jich vždycky nachytalo a pořách jich bylo dost. Jednou se stalo, že mě chytil klepetem za prst a já jsem řval jako tygr. Kluci hned ke mně přiskočili a vespod ho poškrábali na ocasu a hned pustil. Já tu bolest cítil ještě dlouho, kluci hned ponoř ruce do vody a za chvíli bolest přestala a lovil jsem pod kamenama raky dál. To byl takový silák a velikán, že jsem se divil, že mi ten prst nepřeštíp. Domů jsme jich přinášeli dohromady 80 kusů a z veselou přes pole kráčeli do rodné vsi a udělali poradu, když jsme dorazili do lesa Číhadla, sedli jsme po pařezech a že se vypravíme na raky v noci s baterkama. Šli jsme tři, Jenda, Míla a já. To byla radost když jsme vstoupili do vody, rozsvítili baterky, raci vycházeli z pod kameny v zástupech. Po každé noční vycházce jsme přinesly dohromady raků kolem 200 kusů. Čím víc se lovilo, tím více jich v potoce bylo. Na raky má být potok jako byl pod Hladovem, čístý, kamenitý, všelijak kroucený. Prolezli jsme všechno co nebylo přibitý hřebíkama. Vzali jsme si žebřík a šli na mladé vrány do Číhadla všade tam, kde jsme zjistili, kde hnízdí, první vstup na stromy byl v Číhadle vysoko v koruně, po větvích jsem se vyšplhali až ke hnízdům, které byly krásně vystlané, šáhnu pro jedno, hodím ho dolů a hned druhý a když jsem všechny sházel, nenašli jsme ani jednu vránu.

... pokračování příště ...