Byl jednou jeden dům

Byl jednou jeden dům. Nebyl to obyčejný dům, byl to činžovní dům. Stál v nejmenováném měste Jihlavě na nejmenovaném rohu. Byl krásný, žlutý, kdysi. Nyní již byl bohužel téměř celý oprýskaný. Paradoxně, jeho stará dřevěná okna u většiny bytů postupem času nabyla barvy, jako mívala fasáda v lepších dobách. Teno dům byl zvláštní tím, že měl dva vchody. Vchody rozdělovaly dům na severní a jižní stranu. Dům byl jako jing a jang. Zatím co na jižní prosluněné straně byla nová střecha, na severní, ledovými větry ošlehané straně zatékalo. Na jižní straně meli nové okapy, na severní měli okapy pro změnu ucpané. Jistě uhodnete, na které straně byla okna plastová a na které ...

V severní straně byly tři patra a pod nimi sklepení. Na každém patře byly tři byty. Nebyly to žádné megabyty, pouze obyčejné menší byty. A v každém z bytů bydleli lidé. 5íkejme jim třeba Severáci.

Severáci byli velice zvláštní skupina lidí. Na chodbách dělali, že se téměř nevidí. Dělali, že tam bydlí sami. Proto, když jednomu vadil kouř na chodbě, druhý mu to tam prohulil cigaretama. Když jeden dal před vchod cedulku Neodhazovat nedopalky, jiný tam vysypal popelník. Jeden neustále nechával otevřené dveře na speciálně udělaný háček, druhý je neustále zamykal na dva západy. A takhle tam spolu tito severáci žili.

Jednoho dne se zvedla iniciativa, vyměníme okna! Ale ouhle, museli se sejít. A protože se tito lidé na sebe nemohli ani podívat, seděli na schůzi a rokovali. Jedni byli pro, ušetří spousty tepla. Druhý byl proti, přece už je starej, brzo umře, okna si kupovat nepotřebuje. Třetí, mimochodem, říkalo se, že je ing, četl někde v blesku, že mu vavky a karma za plastovejma oknama spálí všechen vzduch a dočista se udusí. A tak rokovali. Byla to dlouhá diskuze. Pak druhá, pak třetí. A roky plynuly. Okna stále nikde.

V tomto domě byla domluva, že se udělá pořadník na zimní odhrnování sněhu. Byl umístěn ve vchodu na nástěnce. Každý věděl přesně, kdo sníh v zimě odklidil, a kdo ne. Ale protože bylo až příliš jasné, kdo je sketa a neodklízí, prostě papír z nástěnky jednoho dne odnesla vichřice. Ale pozorní vypozorovali, že třeba Bělorusové sníh neodklízí, jsou unaveni z práce, kde celý den dřou. Jiní jsou na to příliš staří, ať to udělají mladí. A jeden, říkalo se o něm že je ing, vzít lopatu? Pod úroveň.

Bělorus, s ohledy na jeho původ, pochopme, režim, se velice bal psů. Jistě se jich bál tolik, že únavu používal jako výmluvu. Co kdyby čivava od okolního domu přeskočila plot a zákeřně zaútočila?

Jednoho dne se stala velice zajímavá věc. Na chodbě praskly dvě žárovky. každá na jiném patře. Jedna se pro ostatní sama zcela záhadně vyměnila. Za to ta druhá. Byla nad vchodem jednoho, říkalo se o něm že je ing v oboru elektro, ba dokonce revizák! Ta zhasla a už se sama nerozsvítila. Přece tam neni nikdo, kdo se v tom vyzná? Taková komplikovaná věc!

Chápu že ji nevyměnila paní, která s tímto bytem sousedila. Tato paní je stará. Těžko říct kolik. Celkem přesně to definuje pojem velice. Severačkou je velice dlouho. Co pamatuje. Bydlí sama s kocourem. Před okny si udžuje zahrádku. I když je zahrádka na severní straně domu, tak od jara do léta rozkvétá a hraje všemy barvami. Paní se tam celé dlouhé letní dny rýpe a okopává. A s každým kdo jde okolo si popovídá. Tato paní je jedna ze dvou lidí, kteří jsou kdy v tomto domě vidět při vytírání chodby.

Jedni z těch, kdo nebyli nikdy vidět při vytírání chodby byla podivná rodina. Zkládala se z tchýně, manželky, manžela a syna. Vůbec nevím proč, ale manžel byl celé dlouhé dny zavřen ve sklepě či na půdě a něco dělal. K tomu dělání neodbytně patřilo pití růzého alkoholu. Starší paní neustále seděla za dveřmi a sledovala dění, manželka téměř neopouštěla své oblíbené křeslo a sledovala telenovely. Jejich syn, není téměř k spatření. Vztává později než většina lidí odchází do práce, pak jde do nějaké školy a kolem jedenácté, dřív než se lidé vrátí z nákupu či práce, je již doma. Propadl světu online her.

V jendom z bytů, které opět nikdy nedělají tyto kolektivní záležitosti, bydlí rozvedená matka se starší dcerou a mladším synem. Jsou to asi sběratelé. Za dveřim si sbírají sbírku letáků, novin a krabic. Když jde někdo z ostatních severáků s odpadem, rádi se nabídnou, že jim jejich odpad může také odnést. Děti se vyznačují tím, že i když je jiný dospělý seveřan pozdraví první, stejně dělají že ho nevidí. Dobře se učili od sousedů Jistě jednou zdědí byt a budou v tradici pokračovat! Dobrým duším z tohoto bytu nelze upřít, že se velice zasazovali o opravy na domech. Organizačně.

V jednom z posledních bytů bydlí pán. Málo kdo ví, jeslti bydlí sám, nebo s někým. Často je vidět, jak přijíždí a odjíždí svým starším vozem. Tento pán se jako jediný zasazuje o to, aby vůbec nepřestala téci vooda z důvodu nenahlášených stavů, aby syčel plyn a jiskřila elektřina. A když někdo ze sevařanů prohazuje třeba sníh, mile se dotáže, To je dřina, co?

Když začalo seveřanům zatékat do bytů děravou střechou během tání jarních ledovců, nadávali. Když ledy otály, pozvali pojišťovnu a pravili: zahlen sie bitte! Pojišťovna cálovala! Ale když pojišťovák odcházel do tmavé chodby, ještě stihl do zavírajících se dveří zvolat: To je naposledy! Příště už vám to neuhradíme! Měli by jste si nechat opravit střechu! A protože oprava neprošla radou, přece zatéká jen těm nahoře, proč by ti dole měli platit novou střechu? Vznikla v domě na severním straně víra. Víra v boha. Seveřané se začali modlit, aby příští rok nechumelilo...