Kronika Václava Příplaty strany 4, 5, 6,

Dne zde máme další část kroniky. Můžete si všimnout starostí se sběrem borůvek. Neměli se dříve lidé lépe? Jinak nás Václav začal seznamovat s osazenstvem vesničky Perky postupně po popisných číslech. Stránkování jsem z uměleckých důvodů zanechal - proto jsou věty přerušeny mezi stránkami. Je vidět kolik se mu vešlo rukou psaného textu na stranu velikosti A4. Tak a nyní se můžete dát do čtení.

 

4.
 

Moje rodiče pracovali v zemědělství, měli pěknou chalupu a v roce 1929 stavěli kolnu a já jsem se v tom roce narodil. Nebo mě přinesl čáp v zobáku. Moji sourozenci už byli velcí a pomáhali co se dalo. Pásli husy, lehká práce. Chodili na borůvky. Karel sbíral poctivě, nasbíral plnou konvičku a Láďa měl tu samou, ale nacpal ji mechem a navrch dal pár hrstí borůvek. Ten si cpal bříško borůvkama jako medvěd brtník, Karlovi to bylo divný, že má plnou konvičku a pusu celou černou. Nevěděl, jak to mohl tak brzy nasbírat. Většinou se chodilo do březin, vysokého boroviní, sedělo se na bobku nebo na kolenou a vesele se odnášeli plné konvice domů maminkám. Naši rodiče, zvláště maminka, obdařila každého trhače nějakou korunkou na přilepšenou. Toho dne vysypala z Karlovy konvičky borůvky a byla mile překvapena – pěkně suché, nerozmačkané a velké. Láďovu konvičku nechala na druhý den. Láďa neřekl nic, ale mrzelo ho, že chtěl maminku oklamat. A taky se mu to vymstilo. Maminka říkala, že udělá šuštěrku a dá na ní borůvky. Šla pro konvičku, vysypala je do hrnce a ono vypadlo jen suché lupení a mech, teď kouká, že Karlovi i Láďovi dala stejné penízky a Láďa si je vzal, i když je neměl dostat. Tak udělala opatření. Tatínkovi nic neřekla. Když Láďa přiběhl ze školy, hrnul se za stůl, že dostane šušku z borůvkama a ona byla šuška bez borůvek. Tatínkovi to bylo divné, povídá – dej klukovi borůvky ...

 



5.
 

... Maminka odpovídá – nejsou, ať ti Láďa poví sám.- A musel s pravdou ven. - Měl bych ti nasekat,- říká otec, ale maminka se zastala – netluč ho, on už to nikdy neudělá.- Ludmilka taky chodila později na borůvky a maminka jí koupila krásný kyblík, celý byl pomalovaný jak pase husy s housátkama, v trávě a kytičkách, rybník s klikatým potůčkem, radost úprava toho kyblíku. Na Perku se žije poměrně velmi dobře. Je to vesnička malá s deseti chalupama. Všechny zemědělské, které jsou poměrně stejné ve výměře polností, jen z lesních porostů jsou rozdílné.
Do 1. čísla se přiženil Tomec z Janovic a vzal si Voráčkovou Marii, takovýho čerta, to je slabé slovo, víc by se hodilo lucifér nebo belzebub, když jim někdo sebral jablko nebo švestku, nadávala všechny sprostý nadávky století. Když uměla nadávat, tak se jim to dělalo schválně. Číslo 2. Petrů Josef a Horká ze Ctiboře. Petrů byl tak zapomětlivý, že jel vorat s krávama a když přijel na pole s vozem, zesedne z vozu a kouká, že nemá orání. Tak jel domů pro orání, než přijel tak se nasvačil, objel dvakrát pole a jel domů, byl večer. Když sklízeli obilí, tak jeho paní odhodila snopek mokrý stranou a když naházela suché snopky, mokrý už vyschl a letěl na vůz. Měli dvě holky, jmenovaly se Marta a Zdena a ty kamarádily s Marií z čísla 1.,  ale jen do doby, než se řádně poznaly. Pak přestaly. Číslo 3. - Majitel Coufal Martin, starosta obce Perky, když byl potahem na louce pro vození sena a stal se někdy vítr, dost a často vzal

 



6.


podávky, to jsou větší vidle, napíchl seno a hodil seno do větru a křičel – nažer se – jelikož se špatně při větru nakládalo. Měli Bohouše a Václava. U Příplatů v čísle 4. rodiče chodili za prací a sourozenci měli na starosti mladší děti. Mě byly asi 3 roky, vzali mě bratři na kopec a přivezli od někoho velký kočár na velikých kolech. Hodili mě do něj a hurá na kopec, když mě přivezli k lesu, sešněrovali mě provázkama jako šibeničníka, kola založili kamením a hurá do lesa na hru na četníky, na zloděje a řvali jako paviání. Samý smích a na mě se vykašlali. Já tam seděl, čekal a žádný nepřicházel. Už jsem to nemohl vydržet, tak jsem se na tom kočáru vrtěl a vrtěl až ty kameny odhrnuly, on se kočár rozjel sám dolů z kopce. Měl jsem z toho velkou radost, že jedu, jak to dopadne dole jsem nevěděl, ale přece jsem dostal strach. Kočár jel akorád na břízu, dole na zemi byl příkop a ten mě vyhodil a převrátil dolů nalevo od břízy. Tak se mi nic nestalo, jen že jsem řval. A moc jsem řval, až to uslyšeli na kopci. Tak kluci utíkali po cestě dolů a viděli a dostali velký strach, jestli se mi něco nestalo, když mě měli na starosti od rodičů. Odmotali zbytky provázků a já jsem křičel pláčem, že to povím mamince a tatínkovi a starší bratr Karel i Láďa měli ohromnou radost, že jsem uplně zdravý. Povídali mně, abych nic neříkal, že mi koupí cukrkandr. Jak tříletý kluk jsem se uklidnil a našim rodičům jsem nic neřekl. Starší omladina měla uplně jiné zájmy, než ta lidská drobotina. Od této doby si všechno pamatuji, pravděpodobně jsem dostal rozum z té břízy, která mě vynesla. U Šuhajků v čísle 5. Šuhajek Antonín si vzal Růženu Houškovu z Častrova a narodily se jim 3 děti – Karel, Marie a Standa. Hospodařilo se na polích a děti pomáhaly rodičům. U Šuhajků taky hořelo, měli doškovou střechu. Já osobně jsem slyšel, že si to Šuhájek zapálil sám, aby pojišťovna

 


... pokračování příště ...

 

Přidat komentář